Třicetiletá válka

Hlavní menu

Příčiny války

Fáze války

Ukončení a následky

Způsob boje

Význam ostatních nezúčastněných zemí


Vytvořil: Leoš Baroch

Příčiny války

Krize ,,17. století", do Evropy přináší sociální převraty, náboženské konflikty a hospodářské strádání napříč celou Evropou. Vladaři se snaží zesilovat moc na úkor šlechty a obcí, napětí je mezi vyznavači nábožentví. Navíc se v evropě objevila jakási ,,doba miniledová", chladná léta ničí pokroky v zemědělství a navíc končí i populační růst.
Po protireformaci ztrácí katolická obec 40% věřících, kalvínismus měl obhájce v Holandsku, Skotsku, v zemích Svaté říše římské a Francii. Tam se jím říkalo hugenoti. Luteránství je přijato jako státní náboženství Švédska, Dánska. Tradičně katolické země Habsburské, Francie, Itálie a Irsko se později budou bránit šíření nekatolických tendencí vojesnskými prostředky, ale bude to pouze zástěrka za mocenskými ambicemi jednotlivých států. Náboženská nejednota přinese další hřebík do rakve evropskému míru, nábožentsví bude ,,casus belli"

Po uznání augšpurského míru v roce 1555 docházelo k upevňování katolicismu v zemích Koruny české na základě páteřní myšlenky augšpurského míru, Cuius regio, eius religio (Koho vláda, toho náboženství). Veliký podíl na pokatoličťování měl řeholní řád jezuitů, který byl potvrzen v roce 1540 bulou Regimini militantis ecclesiae papeže Pavla III. Hlavní funkce řádu byla misijní činnost, která měla pomáhat najít protestantům cestu k římskokatolické církvi. Řád se angažoval především ve školství, vědách, umění a kultuře. Do Čech ho pozval v roce 1556 Ferdinand I., aby mu pomohl proti sílící vlně protestantské reformace.

Po smrti Ferdinanda nastoupil méně nábožensky vyhraněný král Maxmilián II. Habsburský, který českým stavům slíbil náboženské svobody ve formě České konfese. Za to mu bylo potvrzeno nástupnické právo pro jeho syna Rudolfa. Rudolf II. pokračoval v politice Maxmiliána a stvrdil svým podpisem Rudolfova majestátu rozsáhlé náboženské svobody pro české stavy. Domem Habsburským pak byl záhy prohlášen za nesvéprávného a sesazen z českého trůnu.

Po něm nastoupil na český trůn Matyáš Habsburský a snažil se znovu stabilizovat moc v Čechách, ale stavové se nevzdali svých dříve stvrzených práv a postupně se mezi nimi a panovníkem vytvořila jistá nevraživost. V roce 1617 stárnoucí císař Matyáš přesvědčil české stavy k volbě syna jeho prastrýce Karla Štýrského, Ferdinanda (v zemích Koruny české vládl jako Ferdinand II.). K jeho zvolení dopomohl také Jáchym Ondřej Šlik, který se nechal přesvědčit a nakonec podpořil korunovaci Ferdinanda, ač měl původně pronést řeč podporující názor stavů o volitelnosti králů na český trůn. Ferdinand byl zastáncem důsledné rekatolizační politiky, což české stavy nijak neupokojilo, nicméně většinu stížností podávali především na ustanovenou místodržitelskou vládu. Spory o kompetence stavů a vlády vyvrcholily 23. května 1618, kdy byli z oken Pražského hradu při tzv. „druhé pražské defenestraci“ vyhozeni dva místodržící, Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, Jaroslav Bořita z Martinic a jejich sekretář Fabricius, kteří byli obviňováni ze špatného zastupování Čechů u dvora ve Vídni.

Obrázky

tricetileta_valka1.jpg, 37 kB

tricetileta_valka2.jpg, 35 kB

tricetileta_valka3.jpg, 73 kB

Více obrázků